Podnikání s kamarádem

Ne nadarmo se říká, že chceš-li přijít o kamaráda, půjč mu peníze nebo s ním začni podnikat.

Těm, kterým se povedlo tento názor vyvrátit a kamarád zůstal kamarádem, gratuluji.

 

V devadesátých letech se moje firma rozvíjela velmi rychle. Bylo to „one man show“.

Vše bylo na mně. Zaměstnanci jen plnili moje pokyny, nenechával jsem jim žádné pravomoci.

Velké pracovní vytížení bohužel s sebou přineslo výrazné zhoršení mého zdravotního stavu.

V té době se mému (do tehdy) nejlepšímu kamarádovi pokládala firma a finanční úřad mu zabavoval téměř veškeré příjmy. Požádal mě proto o půjčku, ale věděl jsem, že mi to nikdy nevrátí. Nepůjčil jsem.

Nabídnul jsem mu však práci ve své firmě s návrhem, že po zapracování by mohl některé činnosti převzít za mě. Spolupráce začala fungovat, ale stále jsem vše rozhodoval sám. Některé pravomoci jsem na něj převedl až v důsledku tehdejších zhoršujících se zdravotních komplikací.

 

Několik měsíců jsem intenzivně pracoval na přípravě podkladů pro přihlášku do významné státem vyhlášené veřejné soutěže. Den před podáním přihlášky bylo vše připraveno k doručení.

Můj zdravotní stav byl docela vážný, a navíc jsem byl zcela vyčerpán. Slíbil jsem si, že zvolním tempo. Věděl jsem, že po podání přihlášky bude čas na vyhlášení vítěze a pokud bych vyhrál, tak zahájení realizace bude za půl roku. Dostatek času na vyřešení zdravotních problémů a na rekonvalescenci. Vše tedy záleželo jen na včasném podání připravené přihlášky.

 

Abych si pojistil další zajímavou práci pro své podnikání, která se mi rýsovala, tak jsem v den podání přihlášky jel ještě podepsat další smlouvu. Doručení přihlášky v ten den nejpozději do 14.00 jsem přenechal na kamarádovi. Jednoduché, prosté. Trasa 8 km od mé firmy na státní úřad. Co se může pokazit?

 

Kamarád doručil přihlášku v 14.08 a byla automaticky bez otevření vyřazena ze soutěže. Jakmile jsem toto dověděl, hned mě odvážela sanitka v kritickém stavu na JIP.

Po delší době jsem se vracel domů a po cestě se samozřejmě zastavil na firmě.

Byla prázdná, bez lidí, techniky, účetnictví, aut… a bez peněz na účtu.

Další mou chybou bylo, že jsem neměl žádné soukromé úspory, protože všechny finance jsem nechával ve firmě na její rozvoj, s tím, že si je jednou vyberu. Jednou mnohdy znamená nikdy.

 

Podal jsem trestní oznámení a bylo správně rozhodnuto.

 

Musel jsem opět začít od nuly, a navíc s poškozeným jménem. Naštěstí se to povedlo. Po čase se podnikání rozjelo jsem byl opět na koni a s podobnou žádostí se na mě obrátil další kamarád. Poučen a vyléčen z kamarádské naivity jsem nastavil pravidla úplně jinak.

Přijal jsem jej, ale kladl jsem na něj mnohem vyšší nároky než na ostatní a tresty za nesplnění byly dvakrát vyšší než u ostatních. Dva důvody: předchozí zkušenost a také aby si kolegové nemysleli, že má nějaká privilegia. To by způsobilo narušení či ztrátu hodnot pro firmu nejcennějších – loajality kolegyň a kolegů – tím pádem i ztrátu jména a klientů.

 

Chybu udělá každý. Kdo tvrdí, že on ne, lže. Nesmírně důležité je stejnou chybu neopakovat i když se zpočátku netváří jako předchozí problém.